Krátké vyprávění o kámovské dovolené v Alsasku
Když jsme se minulý rok vraceli s Romanem (Romisek18) z výletu do Finska, už jsme přemýšleli, kam vyrazíme tento rok. Já chtěl původně zase na sever, ale pak jsem narazil na levné letenky do Basileje. Koukám na mapu a hledám oblast, která by se dala projít, mimo obydlené území a přitom posbírat pár krabic. Co je to za divného hada mezi Štrasburkem a Mylhuzy (Mulhouse) ? Vodní kanál přibližně 240 kilometrů dlouhý a po jeho břehu vede cyklostezka. A z letiště to není daleko. Volám tedy Romana a za chvilku už máme koupené letenky. Našeho tradičního dopravce Norwegian střídá Easyjet. Cena za zpáteční letenku je krásných 1100 korun. Takže cílem naší tradiční květnové výpravy bude tentokráte Alsasko. Alsasko je oblast na pomezí Francie, Německa a Švýcarska. Během uplynulých století Alsasko několikrát změnilo majitele. Původní součást německé části Svaté říše římské byla během Třicetileté války přičleněna k Francii, po Prusko-Francouzské válce k Německu, Po první světové k Francii a během Druhé světové války k Německu. Dnes patří k Francii a je vyhlášenou vinařskou oblastí a tedy i svým vínem. Ale to už odbíháme. S ubíhajícím časem začínám plánovat podrobnosti naší cesty. Letiště Basilej kam budeme přilétat má takovou jednu zvláštnost. Jeho úplný oficiální název je totiž EuroAirport Basel Mulhouse Freiburg. Polohou leží ve Francii a je rozděleno na tři sektory. Švýcarský, francouzský a německý. Nejblíže z velkých měst je Basilej, a jelikož Švýcarskou keš ještě nemáme, zařazujeme do plánu i Basilej. Na začátku Března je plán hotov, jízdenky nakoupeny a už se můžeme jen těšit. Vlastně Roman si ještě musí koupit novou karimatku, protože ta stará mu zemřela při minulém výletě. Snažím se ho dokopat do nákupu co nejlehčí karimatky. Moc se mi to nedaří, protože když jsem ji viděl, myslel jsem, že si koupil nový batoh. Ale co, ponese si ji on. A tak jako již tradičně se v pátek po práci scházíme na Veleslavíně a vyrážíme směr letiště.
DEN 1. Basilej Jelikož máme na pražském letišti méně času, než obvykle lovíme pouze novou virtuálku v našem terminálu, šikovně předbíháme všechny lidi, kteří stojí u špatné přepážky na odevzdání zavazadla a hurá na letištní kontrolu. Po loňské zkušenosti jsme umístili úplně všechno, co by mohlo vzbudit podezření do podpalubního batohu a letištní kontrolou procházíme jako nůž máslem. Během čekání na odlet zjišťujeme, že letadlo bude mít na odletu přibližně hodinu zpoždění. To je nemilé, protože náš plán s takovou alternativou úplně nepočítal. Dvacet minut před půlnocí nám jede z Basileje autobus do Francouzského Colmaru a původně jsme chtěli jít z nádraží pěšky a oslovit pár Švýcarských keší. Rychle měníme plán a po přistání na Euro letišti sedáme do městského autobusu směr Basilej centrum. Jedná se o linku 50, která vás od terminálu odveze přímo k hlavnímu nádraží v centru města. Po výstupu máme asi 40 minut na odlov aspoň jedné švýcarské keše. V okolí nádraží jsou rozumně k dosažení asi tři keše. Hned na prvním pokusu o nález selháváme a nenacházíme. Se zdůvodněním, že je jedenáct v noci a nebudeme v centru hledat s baterkou, vyrážíme na další. Je v obytné zóně na druhé straně nádraží. Písní proti trudomyslnosti zaháníme chmurné myšlenky, že by se mohlo stát, že skončíme bez švýcarské keše. Ale naštěstí nacházíme. Nález vlévá do našich tváří výraz síly a odhodlání. A tak vyrážíme ještě na tu třetí keš. A tady se nám opět moc nedaří. Noc je temná a světla za místním autoservisem, nebo co to je, není moc. Nakonec slavíme i tento nález a jdeme na nedalekou zastávku autobusu. Ten nás odváží do Colmaru ve Francii. Kde zastavujeme krátce před jednou hodinou v noci. S cílem najít místo, kde budeme moci přespat, vyrážíme do ulic Colmaru. Po přibližně hodině hledání a dvou nalezených keších usínáme na okraji lesíka mezi poli na okraji Colmaru.
DEN 2. Colmar a pevnost Neuf-Brisach
Druhý den velmi brzy ráno balíme stan a opět se vydáváme do centra Colmaru. Po deváté hodině nám totiž jede autobus do Neuf-Brisachu kde se napojíme na náš cíl, kanál Rhôna – Rýn. Předtím ale chceme poznat Colmar, toto centrum vinařství Alsaska. Začínáme u nádraží, kde zjišťujeme, odkud nám to jede, a vyrážíme do centra. Sluníčko začíná pěkně pražit a nám je jasné, že se na následující dva dny mimo civilizaci budeme muset vybavit hlavně dostatkem vody. Předpověď totiž slibuje teploty přes třicet stupňů. Centrum Colmaru je krásné, tvořené hrázděnými domy a malými uličkami. Moc tradičních keší tu ale není a na mysterky a multiny nemáme čas. Vracíme se tedy zpět na nádraží a nasedáme do autobusu směr Neuf-Brisach. Neuf-Brisach je pevnostní město vybudované v letech 1699-1708 a je svojí stavbou velmi podobné našemu Terezínu. Původně jsme měli jet až do Vogelsheimu, který leží o něco východněji, ale když jsme zjistili, že autobus staví přímo uprostřed pevnosti, neváhali jsme a vystoupili. A hned u obchodu s potravinami. Rozhodujeme se pro oběd přímo na náměstí generála de Gaulla přímo v samém centru pevnosti a v potravinách kupujeme vše potřebné, včetně výborného místního sýra. Rozhodujeme se také zvýšit zásobu vody na 6 litrů na osobu. Kdo ví, kde budeme moci nabrat další. Po chutném obědě vyrážíme na cestu. Prohlížíme opevnění Neuf-Brisachu a za pár minut už stojíme u kanálu Rhôna-Rýn. Jedná se o vodní stavbu o délce 237 km, která spojuje řeky Rhônu a Rýn jak je z názvu patrné. Každé dva kilometry je plavební komora. Tyto komory jsou ale dnes již nefunkční a do některých z nich jsou umístěny turbíny vyrábějící elektrický proud. Po břehu je po celé délce vedena cyklostezka a v každém větším městě najdete kemp. S Romanem jsme se rozhodli projít část z Neuf-Brisachu do města Mylhůzy což je cesta asi 45 km dlouhá. Po celé cyklostezce jsou také umístěny keše a tato geodálnice se táhne skoro celým Alsaskem. Voda v kanálu je krásně modrá a odhaluje jeho bahnité dno. Navíc břeh je špatně přístupný. Vyrážíme tedy kupředu. Sluníčko stojí na obloze skoro nad námi a jen velmi líně se posunuje po obloze. Využíváme každé skupinky stromů k ochlazení v jejich stínu. Teplota se šplhá k 35 stupňům a nám je jasné, že se zvětšenou zásobou vody jsme udělali velmi dobře. Krajina okolo je ale nádherná. Na jedné straně jsou vidět vrcholky německých a na straně druhé francouzských kopců. Trochu nás ale překvapuje, že nikde nejsou vidět ty vyhlášené vinice, o kterých se všude píše. No nic jdeme dál. Cesta svižně ubíhá a nám přijde, že dnes na stezku asi žádný cyklista nevyjel. Aspoň máme čas a prostor na hledání krabiček. Ty se totiž nachází i poměrně daleko od cesty a jejich hinty jsou jako vždy pro cizince mírně zavádějící. Jako pokaždé i odsud si přivážíme vtipný hint lierre côté champs, tedy břečťan strana pole. Krabičky jsou v drtivé většině udržované obyčejné nevyfouklé PETky. Ve skoro pravidelných vzdálenostních intervalech jsou u plavebních komor také unifikované silniční mosty, které díky betonové “kapse“ pod skýtají příjemně zastíněné místo k odpočinku pro nás unavené. Odpočíváme, zaháníme žízeň a hlad a pak pokračujeme dál. Náhle naše oči spatří něco, na co jsme celý den čekali. Kousek kanálu má kamínkové dno a silná vrstva bahna je úplně pryč. Koukneme s Romanem na sebe a je to jasné. Jde se do vody. Tak je sice ještě studená a v nejhlubším místě sahá maximálně do pasu. Je ale tekoucí a krásně čirá. Po trmácení v parném dni si užíváme vody jako malý kluci. Za deset minut vylézáme. Je již třeba myslet na noc a najít si nějaké místo na spaní místo na spaní. To nakonec nalézáme na hraně lesa a pole, kde je klid a z hlavní cesty nejsme vidět. Je devět hodin večer, ale je takové horko, že na spacácích jen spíme a ani nepřehazujeme nepromokavou vrstvu stanu. Dnes jsme toho ušli hodně, a pokud udržíme tempo, budeme již zítra odpoledne na okraji Muhlhousu.
DEN 3. Eden v kempu Ráno brzy vstáváme a vyrážíme směrem Muhlhouse. Sluníčko je ještě nízko a tak není takové horko. Navíc dnes půjdeme částí, kde je kanál obklopen lesem, takže se vyhneme přímému slunci. Naladěni včerejším koupáním se těšíme a stále vyhlížíme podobné místo, kde se můžeme osvěžit. Objevuje se ale jeden problém. Romanovi začíná docházet voda a bude potřeba ji doplnit. Náhoda tomu chce, že zrovna vcházíme do jediné vesnice, kterou naše cesta prochází. Je ale brzy ráno a nikdo není venku. Rolety staženy. U domu kde je na fasádě vodovodní kohoutek si z Romana utahuji, že si může natočit tady. Ale přeci jen nevíme, jestli je voda pitná a na cizí pozemek se nám bez dovolení lézt nechce. Chvíli o tom diskutujeme a doufáme, že někoho v téhle vesnici duchů potkáme. Záchranou je až mladý Francouz, který se na zahradě svého domu věnuje zalévání. Pozdravím a mávnu na něj Romanovou lahví. Ihned chápe, o co jde a přestává kropit. Odpojuje hadici a čepuje nám vodu z námi tak diskutovaného kohoutku na fasádě. A je to vyřešeno, hlavně že je voda. Jdeme dál a začínáme řešit dnešní noc. Je sice teprve k polednímu, ale už teď je jasné, že odpoledne dojdeme do Mulhousu. V pondělí ráno chceme z centra odjet na letiště. Koukáme na mapu a řešíme, kde přespíme, když tu náhle u silnice, která přetíná kanál za pomoci jednoho z oblíbených mostů, uvidíme typický znak Francie 60.tých let. Jde o ikonické vozítko Citroen Meharei (rychlý velbloud). Toto vozítko s plastou karoserií bez střechy u nás proslavily převážně filmy o četnících ze Saint tropez. Patří asi jednomu z nedaleko lovících rybářů. Fotíme se s ním a pak už vyrážíme zase na cestu. Nakonec se rozhodujeme, že zkusíme přespat v kempu na kraji Muhlhousu. Sice by podle internetových stránek neměl mít otevřeno, ale stejně vede okolo naše série. Cestou se ještě jednou koupeme ve vodě, protože Roman objevil krásné místo na koupání. A co když nemá kemp opravdu otevřeno, prostě se raději vykoupeme. Malý kemp obdélníkového tvaru na okraji Muhlhousu ale naštěstí otevřeno má. Hledáme někoho z recepce, až u bazénu uvidíme partičku postarších lidí pomalu usrkávající pivo bez pěny. Z jednoho z nich se vyklubal správce kempu. Platíme 10€ za noc a hned se ptáme, jestli je otevřen bar. Prý ano. Takže hned objednáváme dvě studená pivečka. Potřebujeme se trochu zchladit. Pivo je krásně orosené a chladivé, jen míra 0,25 litru je pro nás trochu malá. Zato cena je oproti tomu velká. Jedna runda mě stála 6,60€. Zmoženi vedrem pivo rychle pijeme a Roman se nedává zahanbit a dáváme další kolo. A pak to v rychlém sledu k velkému údivu místní společnosti, sedících stále u svých zteplalých piv otáčíme ještě dvakrát. Jako pozornost podniku dostáváme brambůrky. Není se čemu divit, moc toho tu nevytočí. A pak už jdeme postavit stan. Na plácku určeném stanům je již mladý německý pár na kolech a později se přidávají ještě tři další cyklisté. Stavíme stan a tentokrát volíme i vrstvu proti dešti, protože počasí nasvědčuje bouřce. Stíháme ještě studenou večeři a teplou sprchu a pak už začíná pršet. Zítra nás čekají poslední čtyři městské kilometry do centra a pak už na letiště.
DEN 4. Mulhouse a letí se domů Dnes je poslední den letošního výletu. Lovíme část série jdoucí od našeho kempu až k nádraží. Kupujeme lístky na autobus na letiště a jdeme se ještě trochu pokochat do centra Muhlhousu. Musíme také nakoupit nějaké upomínkové předměty pro rodinu a samozřejmě ochutnat další francouzské pivo. Nedaleko nádraží nacházíme snad nejhorší TB hotel, který jsme kdy potkali. Oproti němu je TB hotel na Euro letišti něco jako Hilton. Odlovujeme většinu keší v okolí letiště a jdeme si stoupnout do fronty na odbavení. To je ve švýcarské části, ze které operuje asi jen Easyjet dobré udělat jako první. Ke všem přepážkám vede totiž jen jedna dlouhá fronta, kde se nerozlišuje, kam a kdy letíte. Občas frontou projde paní, která hlásí, že to a to letadlo tam a tam odlétá za 15 minut a pokud je vaše máte se přesunout ke speciální přepážce, kde budete hned odbaveni. Ovšem rozumět jí není skoro vůbec a její hlas se v hale plné lidí rychle ztrácí. A tak jsme se stali svědkem situace, kdy se bezstarostní německy mluvící turisté s odletem v 14:20 divili, že je v 14:40 už nikdo neodbaví a jejich letadlo už je pryč. Prostě smůla. Tohle se nás naštěstí netýká a šťastně a v čas se dostáváme domů.
Zase jsme si dokázali, že když člověk chce, tak to jde. Za čtyři dny jsme se pěšky nachodili přes 60 kilometrů a našli docela dost krabiček ve dvou státech. Prostě další skvělý výlet. Ale sever je sever. Pro mě osobně nemá Francie takové kouzlo jako Skandinávie. A tak uvidíme, co bude příští rok. Já osobně pracuji na plánu dalšího výletu do Slandinávie. Jestli to vyjde je zatím ve hvězdách. V každém případě se už teď můžete těšit na reporty z našeho srpnového výletu do Belgie a zářijového výletu do Chorvatska a Slovinska.
PS: Pokud budete cestovat do Alsaska nebo severního Švýcarska zvažte očkování proti Klíšťové encefalitidě. Jak jsme bohužel zjistili až po příjezdu, patří tyto oblasti k nejvíce zamořeným v Evropě. Ať pak nemusíte běhat po návratu po doktorech.
PPS: Tak už je to jisté letíme do Švédska. Hurááááá
Comments